reStart, stupid bitch!

I když aktivita na mém blogu tomu neodpovídá, stále ještě jsem se nesmířila s výrokem kartářky mojí kamarádky, že bych se na to psaní měla radši vyprdnout, jestli to nehodlám dělat pořádně.  Poslední příspěvek je už o dost starší než dva měsíce, ale konejším se alespoň výmluvou, že jsem měla zkrátka teď hodně práce.

Zatímco jsem své fyzické proporce pracně formovala do postavy mé psací hrdinky Bridget Jones poctivým ládováním velkého množství jídla, udála se velká spousta věcí. Například jsem se zase mílovými kroky vzdálila postavě mé psací hrdinky Carrie Bradshaw. Ale vzhledem k tomu, že spíš než komentování současné módy, mi jde litování sebe sama, a spíš se budu doma válet ve vytahaném pyžamu s lahví vína, než cupitat městskými uličkami na extra vysokých podpatcích v extra krátké sukni, to beru spíš za osud než za vlastní neschopnost držet nějakou smysluplnou dietku.

Jak si určitě všimla i moje paní docentka, která pravděpodobně teď pláče nad mojí seminární prací, spíš než dlouhý souvislý text je mi bližší vyjadřovat se v bodech, jde li o nějaké delší časové období. Někteří současní life koučové, což je pravděpodobně hodně lukrativní džob dnešní doby, sice tvrdí, že je to nástroj efektivity, já jsem ale přesvědčená, že za to může moje lenost.

Inu vzhledem k tomu, že jsem teď zase v jedné z těch svých nočních fázích plných naivity, že budu mít v příštích dnech a týdnech čas psát zase o něco pravidelněji, existuje pár věcí, které se staly, změnily, a já vám o nich neřekla. A protože se domnívám, že bych na ně mohla někdy v budoucnu navazovat, zde je jejich nástin.

•           Nenechala jsem se vyhodit ze školy. Mnou zvolená strategie – učit se co nejmíň, aby to náhodou nebyl zbytečně vyhozený čas, kdyby ta zkouška byla nějaká dávačka, se sice podepsal na mém indexu (něco jiného než trojku by tam našel asi jenom Colombo), ale účel to splnilo.

•       Ta holka, o který jsem tady ne tak docela dávno psala a která kromě toho, že byla ve všech směrech neobyčejně dokonalá, byla taky neobyčejně zasnoubená. Pak jen tak obyčejně odjela za prací daleko za hranice a na památku dala mojí ségře obřího plyšovýho medvěda, o kterym věděla, že ho miluju. 

•           Přežila jsem svou historicky první zkušební dobu a teď usilovně předstírám, že pracuju jako seriózní lidi. Ve skutečnosti mě to ale strašně baví a ještě pořád se děsím chvíle, kdy budu muset pracovat doopravdy. Jakože rukama… 

•          Chtěla jsem si za svý ušetřený prachy koupit novej notebook, ale žádný prachy jsem ušetřený neměla, tak jsem si ho koupila za tátovo prachy. Než jsem mu ho vůbec začala splácet, poslala jsem ho na reklamaci a ještě se nevrátil. Lenovo, bitch.

•           S příchodem novýho roku jsem se zase o krok posunula k dospěláckýmu životu, když jsme po odstěhování našeho gaye (I Carrie měla přece gaye!) z 2+1 se ségrou nehledaly spolubydlení, ale statečně jsme si začaly zodpovídat každá za svůj bordel. A každá za svůj nájem, což je daleko bolestnější… 

•           Když už se teda o postel nedělím se ségrou, trávím v ní docela dost času. Nicméně, na žádný roztahování to není, neboť v ní dost často nejsem sama… Jednak je tu ještě pořád můj červenej plyšovej pes (což není důvod pro to, abyste ho nějak šikanovali!!!) A jednak je tam ještě jedna nová plyšová hračka – má metr sedmdesát osm, její vlasy jsou všude, a když se mě na ní někdo zeptá, jen se culím a říkám: „Jo, jsem šťastná!“ 

Závěrem jedno video od dalšího z mého nekončícího seznamu miláčků - Lindy Perry. Titulek budiž vzkazem pro všechny, kteří mají potřebu si o mně vymýšlet nejpodivnější historky. A taky pro všechny, kteří jim ochotně věří. 

"Smiřte se s tím, že jsem si konečně našla cestu k holce, která má na rozdíl od vás větší srdce, než ego :*"

Óda na houmtaun

Po dlouhé době jsem byla opět donucena zavítat do houmtaunu, což mi popravdě činí čím dál větší potíže. Snažím se, aby se můj pobyt minimalizoval na příjezd – vyslechnutí pár dobře mířených rad od maminky – vyslechnutí pár jízlivě mířených poznámek od babičky – odjezd.  Nicméně byť mi to častokrát vycházelo, tentokrát jsem tuhle vizi tak docela nenaplnila. V pátek jsem byla nucena přetrpět s mamkou vpád do jámy lvové, čili důchodcovy, čili do Kauflandu. Ačkoliv moje přítomnost tam byla zamýšlena s tím, že mamce pomůžu co nejrychleji s nákupem, moje psychická kapacita sil byla vyčerpána už na samém kraji (čti u ovoce a zeleniny), kde jsem snažně kličkovala mezi po dlouhé době se shledajícími tetičkami („Ahoj, ty už chodíš do práce?“ „Nene“ <jasně že ne, je pátek poledne, kdyby byla v práci, není v Kauflandu>) , či babičkami komandující sví dědečky ( „Cibule tam je přece ještě dost“)

Tak, jako je v dopravní špičce pěknej průser, když přestane fungovat semafor, ani tady provozu příliš neprospělo, že jedné váze došel pravděpodobně ten papír na nalepování gramáže a příslušné ceny. Stejně jako polovina cestujících v metru ale nikdy nepochopí, že když to světlo u tlačítka na dveřích nesvítí, otevřou se ty dveře samy, ani tady se většina zákazníků nehodlala smířit s tím, že když váha odmítala vydat papírek na půl kila jablek, se žlutou paprikou si to nerozmyslí.

I když jsme se s mamkou pokusily napětí panující při nákupu před nadcházejícím víkendem uvolnit tím, že jsme si kusy zeleniny přihrávaly vzduchem přes půl obchodu, nikoho to evidentně nepobavilo. A tak více než na moje výkony, kterým jsem fotbalově lapila hlávku salátu a za které by se nemusel stydět ani Péťa Čech, sledovali spíš rychle ubíhající zásoby cherry rajčátek, na které se vztahovala mimořádná akce, a které tím pádem polovina Rokycan bude ještě týden večeřet.

Nechápejte mě špatně, já vůbec nic nemám proti malým městům, jakým i mé rodné jest. I když se netajím tím, že nadevšechno miluju Prahu, jsem si vědoma toho, že leckdo to tak nemá a je tady spokojený. Moje smířlivost a momentální nekonfliktnost (jindy na Rokycany vytahuju i peprné výrazy) vychází nejspíš z toho, že mám za sebou navíc ještě čerstvou zkušenost z rodinné oslavy typu: „Jé, vy jste vyrostly, naposled jsme vás viděli, když vám bylo asi pět!“  Nechci být morbidní, ale vždycky si vzpomenu na dávnou reklamu na nějaký barvený nátěr na plot. V té reklamě babička kibicuje svého zetě: „Až to budete natírat příště, musíte to vzít modrou,“ načež své tchýni muž se štětkou v ruce odpoví: „Maminko, až to budeme natírat příště, vy už tady nebudete.“  Neměla jsem ale to srdce říct páté generaci (v pořadí přítomnosti na oslavě počítáno od nejmladšího pár měsíčního řvoucího čehosi), že si ale opravdu nemusí snažit zapamatovat, že já jsem ta s nepatrně kratšími vlasy, neboť vzhledem k frekvenci, s jakou se podobně co do počtu oslavenců obsáhlé oslavy konají, se už pravděpodobně nikdy nepotkáme. 

Poezie, jste mi věrná?

A taky jsem vám chtěla říct, že miluju podzim. Ne jenom tak ledajakej, musí to bej takovej ten hezkej, barevnej, chladnej, ale slunečnej. Když jsou všichni zachumlaný v šálách a čepicích tak, že si ani nechtějí povídat na autobusový zastávce, takže si můžu nechat sluchátka a nejsem hned nevychovanej smrad. Všichni se sice mračí, ale ty víš, že v duchu se usmívají, protože podzim voní.

Chtěla jsem za každou cenu začít pozitivně. Protože, co si budem', jinak to stojí za houby. Jakmile začne škola, člověk nemá čas nedělat nic a najednou mu zase život protejká mezi prstama. A než si stačí všimnout, že už ho v dlani má jenom malinkou špetku, na tom cizim prstě už je zase prstýnek. A stejně jako padá listí, padají i růžový obrazy budoucnosti ve dvou, zachumlaný v peřinách o chladných večerech, s čajem, ze kterýho se kouří, knížkou, která vlastně není ani tak moc zajímavá, ale důležitý na tom je, že je ti dobře.

Ráda se při takovejch náladách hrabu starýma písničkama a hledám v nich to, co jsem tam doteď neviděla. Podzim, krb a u něj rozteklý čokoládový srdce. Intelektuální knížka, nový hořčicový kalhoty, náhlavní sluchátka a naleštěný semišový boty, co maj skoro ještě čistou podrážku. Pocit, že seš na světě sice sám, ale i tak si myslíš, že to zvládneš... To jsou pro mě Básníci před mikrofonem. Hudba mě hladí po duši a texty zaplňujou tak, že mám pocit, jako by mě někdo objímal. Já CHCI tu písničku obejmout, aby věděla, že jí mam ráda. Ale nějak si nemůžu přesně vybrat kterou konkrétně. A tak dělám výcuc, když už jsem v tý škole.

Nechci vidět život tak, jak mi ho zvyky nabízí.

Nehodlam kopírovat chyby jenom z toho důvodu, že se to lidem líbí.

Nechci si spálit tělo jenom proto, že se chtělo vyhnout strachu z vlastní samoty.

Podzim v klipu. Bez dalšího komentáře. Horizonty

Jak zvláštní - odsekávat kusy masa pro umění, protéct jak pramen vody mezi prsty lidí.
Býti básníkem a bát se být právě jím, věčně sbírat střepy kvůli vratkým idejím.Podle kánonu, podle řádu, podle hvězd nechávám se vést, abych pochopil, že jsem to byl pouze já, kdo vždycky zaplatil za špatnej směr svojich cest.

Vrchol lyriky v hip hopu starý éry. Nic není víc. Madam Poezie – BPM 

Kombo: Narozeniny a Dara

Tenhle víkend jsem podrobila svoje tělo menší zkoušce. Nepít a zůstat fresh celou noc? Dospěla jsem k názoru, že jsem pokaždý stejně unavená nehledě na to, jestli jsem v noci pila alko či nealko. Akorát když mam kocovinu, nemám pak celej den hlad... Takže – utrácet v noci za pití, a nebo přes den za jídlo? Volím Bé, neboť tloustne se po obou, ale v druhém případě si pak člověk aspoň všechno pamatuje. A že tentokrát bylo co!

Pátek jsme zahájily v PMku oslavou devítileté existence Freedom Night (Cheers, drink to that!). Přestože jsem jeho součástí sotva rok, stihlo mi to už dokonale přirůst k srdci. Lesby jsou svině nevděčný a nikdy neocení něco, nad čím jste třeba strávily X hodin příprav, … ale i tak se musim prostě pokaždý pousmát, když je vidim, jak se jich už někdy k ránu pořád desítky vlní parketem, jak jsou veselý a jak se maj rády! (a hlavně světový mír, …)

Bohužel jsem si teda zároveň během večera uvědomila, že i když to bude s Agátou mít všechno dobrej konec (stačí tomu prej věřit), stejně budu mít po zbytek života oči na šťopkách, páč mi jí tam všechny neustále vokukujou, jak je krásná!

Se ségrou jsme položily základy společnýmu existování na podiu. Díru do světa s naší show sice asi neuděláme, ale jsem ráda, že jsme po sobě neházely skleničky a všechny přítomné ženy to přežily relativně ve zdraví. Šéfová byla spokojená a to je nejdůležitější (i když jí teda podezřívám, že není úplně objektivní, když je taky z dvojčat...)

Tři hodiny spánku, kufr plnej Redbullů a s úderem sobotního poledne vzhůru směr Slo-ven-skoooo.

Občas si říkám, proč tuhle „práci“ vlastně dělám. Jestli je to jen pro vlastní ego, z nudy, pro peníze, z lásky k lesbám, … Jedno vím určitě. Jedna z věcí, kterou na tom miluju nejvíc, je fakt, že každý večer zažijete zkrátka něco jinýho. Jo, jasně.. občas se holky porvou, někdy přijde málo lidí, něco se nepovede, … No nebo si pak taky dáte drink s Klárou Vytiskovou, nebo... si potykáte s Darou Rolins :)

Říkám na rovinu – zklamala mě. Asi jsem naivní kráva, ale fakt jsem nečekala, že tam vystřihne nefalšovanej playback, a to ještě ne úplně neprůhledně. Na druhou stranu, … je to prostě kočka :)) Odpouštím jí!

Víkendový kombo je teda za náma. Brzo budou fotky, videa, a tak vůbec... A za týden Brno – připravte si pyžámka!

"Potkal jsem dívku..."

Milý deníčku,

potkal jsem dívku...

Zastavím na okamžik prsty nad klávesnicí a prohrábnu si mokré vlasy. Z postele, kde sedím se skříženýma nohama v tričku, který je o tři čísla větší, než by bylo potřeba, se natáhnu na noční stolek pro kafe, ze kterýho se ještě kouří. Obejmu ho oběma rukama a zamyšleně se kouknu směrem k oknu... Ne! Otočim hlavu doleva – žádná kamera, žádnej štáb. Otočim jí doprava – v zrcadle vidím, že pořád ještě nemám neposlušně zvlněné vlasy, roztomile nápadný nos ani špičatou bradu.

...potkala jsem dívku. Tak by měly začínat všechny velké příběhy. Jak velký bude tenhle?

Jmenuje se Agáta. Respektive, nejmenuje se tak, ale já jí tak říkat budu.

Má nádherně voňavé, dlouhé vlasy, kterých se prostě musíte dotýkat. Její oči jsou dokonale hnědé, ale mají v sobě hrozivou jiskru. Je tak akorát velká (malá), její postava je výstavní a i kdyby na sobě měla pytel od brambor, nepřipadalo by mi to na ní divné. Miluje módu a je to na ní vidět.

Je jiná! Mluví pohledem. A tancem. A anglicky... Můžu na ní koukat a nic neříkat. Třeba celý hodiny... A ona taky nebude nic říkat, ale nebude to vůbec divný...

Je tak jiná. Její dotek ve mně způsobuje výbuch, až sa nad Tatrou blýská. Můžu vedle ní sedět a pracovat. Můžu se s ní smát kravinám. Můžu ze sebe dělat blbce, jen aby se zasmála... Třeba celý hodiny.

Je TAK jiná. Vidí svět jinak, vnímá ho jinak. Je jednou z těch, co se neptají „Proč je to takhle“, ale „Proč by to nemohlo být takhle?“

Není tomu tak dávno, co jsem před ní prohlásila, že už jsem za tím bodem, odkud už to nepůjde tak snadno. Odkud už to třeba bude bolet... Ale nebyla jsem si přesně jistá, co ten bod tvoří. Teď už to vím. Tvoří ho ten moment, kdy začnete věřit. Kdy to přestanete jen tak zkoušet a začnete to chtít. Už zase chci to, co nemůžu mít. A už ZASE to, že to nemůžu mít, nemůžu ovlivnit.

A já vím, že ona si to přečte. A vím, že se jí to nebude líbit. A napíše mi: „I will kick your ass“. A já se jenom usměju, protože je tak roztomilá, když se rozčiluje...

Chci vědět jedno: „A proč by to nemohlo být takhle?“ Ale na tu odpověď zas tak nespěchám. Protože na to, aby byly věci jednoduchý, jsem ještě trochu mladá...

Technická vsuvka – nejsem Carrie. Ale je mi souzeno přetahovat se s Osudem o lásku až do těch čtyřicítek? 

 

Chaotickej restart

A já rok co rok,

lok co lok,

… ne vážně, Paulie. Díky za ten song. (Kotvim)

Protože já Kotvim tam, kde mám. Nebo se aspoň snažim. Nebo aspoň chci...

A tak uklízim ten pokoj, kterej už pomalu ale jistě přestával připomínat obývací místnost – nebyl čas. Nemůžu za to... Máma teda říká, že se o sebe pravděpodobně neumim postarat, ale to je BLBOST.

Svádim to na to, že muj život je poslední dobou zbytečně složitej. Teda možná vždycky byl...

Nemam ráda povinnosti, ale nesnášim, když muj život nemá řád.

Škola ještě nezačla. S florbalem jsem skončila. Ke golfu mě nikdo nenutí. Potřebuju kroky, klidně do neznáma, hlavně někam. Nechci stát ani na vteřinu, protože vim, že jsem TAK línej tvor, že jestli se jednou zastavim, už se nikdy nerozběhnu...

Nejsem vlastně nic jinýho než velkej paradox.

Udělala jsem všechno pro to, abych dostala práci, o který se bojim, že jí dostanu. Že jí nebudu dělat dobře. Že zklamu... Nebudu předbíhat. Challenge accepted.

Musím si dávat předsevzetí:

- budu psát častěji na blog! Když nepíšu častěji, mám pak v hlavě velkej zmatek a píšu heslovitě, zmateně, seriozně a směšně (nerovná se vtipně)
- nebudu pít! … Alkohol, sex, lehký drogy, … tady nejsme ve filmu. Mám z toho pak divný sny a myslim, že když už jsem se konečně naučila pít i něco tak sofistikovanýho, jako je víno, nebudu si to kazit. Maximálně dvě skleničky!
- budu kolem sebe udržovat pořádek a čistotu. Říká se sice, že pořádek je pro blbce a inteligent zvládá chaos. Jenže tak já možná nejsem zas takovej inteligent. Jsem ten primitivní tvor, kterej je rád, když najde věci přesně tam, kde očekává, že budou.

- ve škole budu dávat pozor. Když už tam budu chodit. Je to součást efektivity, na který hodlam zapracovat.

Ona to tak docela není moje vina, ale Agáta za to taky nemůže. Já jí mám tak ráda a přitom bych neměla... Nebo bych to aspoň neměla říkat. Život je nespravedlivej (tak se s tim musim nějak smířit).

Slibuju, že napíšu něco smysluplnýho. Jen ještě nevim, jestli sem, do šuplíčku, nebo na golf!  

Žiju! Ale bez fantazie...

Koloběh života nezastavíš, a tak po dnech a týdnech mlčení přišel konečně zase čas vyzpovídat se něčemu/někomu jinýmu než polštáři a záchodový míse.

Vůbec nebylo v plánu nechat těch pár mých čtenářů v domnění, že jsem na tom soustředění doopravdy umřela únavou. Na druhou stranu, pokud někdo nějakou náhodou čte i můj druhý, golfový, blog, žil zase dosud v bludu, že pro mě po PGM život bez Melissy ztratil smysl. (Pokud to teď smysl nedává vám, patrně jsem zase nesplnila slib a nedopsala jsem svůj pohled na věc online. Pch!)

Nicméně pravda je mnohem prostší - zkrátka a jednoduše jsem si dala pár dní pauzu. Po vz(d)oru Ektora jsem vyhodila kotník z vokna a o všech svých láskách, blondýnách, kudrnatých Polkách i postelových soulmates jsem se jala psát prozatím jenom do svýho šuplíčku. Ochutnala jsem sice před pár dny poprvé Cosmopolitan, abych tak byla zase Carrie o kus blíž. Ale na poslední Freedom Night jsem (skoro) procitla. Nějaká slečna mi zaklepala na rameno a heslovitě mi sdělila něco ve smyslu, že moje záblesky zpráv během působení na profesionálním ženském golfovém turnaji ji velmi bavily. Jednak mě vyděsilo, že doopravdy ztrácím přehled o tom, koho mám na FB v seznamu přátel, a jednak: že to jako FAKT někdo čte??? Čímž jsem se dostala k myšlence, že život není Sex ve městě a Praha není Manhattan. (to ale asi ještě není na Nobelovku, co?) Nevím, jestli přátelé Carrie její sloupky nečetli, nebo je zkrátka uspokojilo, že místo jejich jména se v něm objevila nějaká těžce neprůhledná přezdívka, ale něco mi říká, že u mě tohle asi nefunguje.

Dost na tom, že si údajně někdo myslí, že rozšiřuju nepublikovatelnou realitu, abych nenápadně a manipulátorsky dosáhla svého (čili někde někdy někdo s někým, ale pšt!). Nedovedu si představit, jaký by na svět v tom případě mělo dopad moje „psaní“, kdybych si snad ještě začala lehce vymýšlet. Když jsem kdysi dávno neuvážlivě mezi pár lidí rozeslala svou lehce erotickou povídku (NE, nepošlu vám jí!), strhla se na mě vlna negativních reakcí – jak prý si můžu dovolit vytáhnout detaily z postele na světlo boží. Buď působím jako člověk bez fantazie, nebo jsem „to“ popsala dokonale realisticky... Byť bych ráda věřila tomu druhému, nedávno jsem se o sobě doslechla, že jsem právě v posteli dost mizerná (chrápu?).

A tak jsem v hlavě roztrhala papír s poznámkama ke své nově vznikající detektivce, nerada bych totiž jednoho krásnýho dne seděla ve vězení. A ještě bez fantazie...